Historie naší chovky, aneb jak jsme přišli k samojedům.
Vše začalo tím, že manželovi lékaři diagnostikovali onemocnění diabetes typ 1. Přestože se nejedná klasickou cukrovku, dostal, mimo jiné, doporučení zásadní změny životního stylu, zejména potřeby pohybu.
Do té doby jsme byli přesvědčeni, tedy kromě dětí, že žádné domácí zvířátko nepotřebujeme, a že jsme natolik zaneprázdněni, abychom mohli mu poskytnout dostatek času a péče. Zkrátka spousta důvodů, proč ne. O to víc nás překvapil manželův nápad, jak vyřešit problém nechodit na procházky sám, pořídit si dalšího člena rodiny. Všichni jsme jeho nápad přijali s nadšením. Tím to ovšem teprve začalo. Ještě téhož dne jsme začali vybírat plemeno. Do té doby jsme neměli představu, jaké plemeno vlastně bude pro nás nejvhodnější. Nebylo to však zase tak složité. Celá rodina jsme přednesli své požadavky. Manžel vždycky obdivoval bílé psy. Jeho dalším požadavkem bylo na doporučení lékaře, že musí být temperamentní, ne takový, kterého za sebou potáhne na vodítku. Já zase po zkušenosti z dětství, kdy se mi pejsek mých příbuzných zakousl do nohy, jsem požadovala přátelskou povahu, lásku k dětem atd. Chvíli jsme shromažďovali u pana Googla informace a z našeho pátrání nám vypadlo plemeno Samojed. Nikdy před tím jsme o tomto plemenu nic neslyšeli, na vlastí oči jej nikdy neviděli. Nicméně jsme byli tímto pejskem uchváceni a jednomyslně jsme se rozhodli, že jiného nechceme.
V tomto okamžiku do příběhu vstoupila naše akční dcera a ze strachu, abychom si to nerozmysleli, ještě téhož večera oslovila chovatelskou stanici Orleansnow paní Marcelu Luxovou. Ta měla shodou okolností jednu fenku březí a slíbila nám z tohoto vrhu, pokud se narodí dostatek štěňat, jednu fenku. Začalo nám nekonečné čekání. Pak přišel onen toužebně očekávaný den 9.2.2015, kdy se Joyce narodilo 6 fenek a 4 pejsci. Paní Luxová nám tedy jednu fenku přislíbila. A začalo další, 8 týdnů dlouhé, čekání. Konečně přišel ten Den a jeli jsme si pro naši malou holčičku New Natty Orleansnow, pro nás Jenny. A tím to všechno začalo.
Netušili jsme ani ve snu, jak takový pejsek dokáže radikálně změnit celý život. Vše se začalo podřizovat novému členu rodiny, do kterého jsme se všichni zamilovali. Uplynul nějaký čas, chod domácnosti se začínal stabilizovat a my jsme začali pociťovat, že je Jenny, když zrovna neměla, kdo by se jí věnoval, nějaká smutná. Napadlo nás, že by uvítala na zahradě k sobě parťáka. Netrvalo dlouho a znovu jsme oslovili paní Luxovou. Trefili jsme se zrovna do chvíle, kdy měla doma 7 měsíční fenku s ne úplně radostným dětstvím. Když jsme ji viděli, bylo rozhodnuto. Ještě ten den jela naše Only One Princes, pro nás Offi, domů. Z počátku to s ní doma nebylo jednoduché. Dostala od nás tu nejlepší péči a lásku a rychle si u nás zvykla a stala se nedílnou součástí naší, teď už smečky. Díky své mohutnosti, temperamentu, vyjímečné chytrosti a starostlivosti o ostatní členy smečky se stala jejich vůdčím psem.
Možná chybou bylo, že jsme paní Luxové posílali fotky, několikrát se u nás také zastavila, zkrátka, když viděla, jak z našich holek rostou krásní psi, navrhla nám, zda bychom nezkusili nějakou výstavu a že by stálo za to je uchovnit. No, dali jsme na její rady.
První výstavou byla Klubová výstava Severských psů v Měchenicích. Obě holky byly úspěšné. Navíc nás uchvátilo, jak bezvadní lidé se chovem severských plemen zabývají a začali jsme se různých výstav, zejména klubových akcí, ať už Samojed klubu nebo Klubu severských psů, účastnit. Od té doby jsme nasbírali mnoho titulů pro obě naše fenky. Zažili jsme mnoho krásných chvil spolu s přáteli, chovateli pejsků všech plemen.
Mezi tím se nám dcera vdala a také se odstěhovala. Jelikož je chovatelstvím stejně postižená, nemohla zůstat bez pejsků, pořídila si k sobě, opět od paní Luxové, fenku Rio Rebel Rosaline, pro nás Rosi. Ta samozřejmě také patří rovněž do naší smečky, protože hodně času trávíme všichni společně. Posléze došlo i na to, co nám navrhovala paní Luxová, teď už naše kamarádka Marcela, a fenky jsme uchovnili.
Od Jenn a Offi jsme měli překrásná štěňata, která dělají radost dalším rodinám. Rosie to teprve čeká. Jak už to ale bývá, člověk nikdy není spokojen s tím co má.
S manželem jsme začali toužit po pejskovi. Fenky samojeda jsou krásné, ale pes je o to krásnější. Manžel se zamiloval do psa jménem Rosco pocházejícího z Ruska. Tak dlouho pátral, až narazil na chovnou stanici Aklaro v Srbsku, které se narodila štěňata fence, nakryté tímto pejskem. To bylo ve čtvrtek a v sobotu se jelo do Batočiny pro našeho úžasného pejska Aklaro Lord Maxian, pro nás Max. Tím by se dalo říci, že je naše smečka kompletní.
Je nám ale jisté, že pokud člověk propadne chovatelství jako my, určitě to tak nezůstane. Naši pejsi jsou úžasní. Každý z nich je něčím vyjímečný a jedinečný. V každém případě si už neumíme život bez nich představit.
